úvodní strana › U(po)chopit čas

U(po)chopit čas

5. květen 2012 v 20:44 | Jan Kašpar | koment: ( 0 ) | přečteno: 1615 | známka: 1
Říká se, že se život zrychlil. Občas si ale myslím, že byl zrychlen námi, lidmi samotnými. Denně jsme nuceni přizpůsobovat se tempu dne. Pracujeme, je od nás vyžadována zodpovědnost, máme povinnosti, jak soukromé, tak pracovní. Díky tomu pro nás čas nabírá nepříjemnou formu známou jako stres. Nezkracuje nám toto zrychlení náš život, který můžeme prožívat a nikoli jen „žít“?

O čase nepíši náhodou. K napsání tohoto článku jsem byl inspirován otázkou: „Kdy se naučím Bujinkan?“, kterou jsem dostal na jednom tréninku. Stále více se v životě zaměřujeme na to, co a jak bude dlouho trvat. Nehledíme na důvody, proč něco chceme znát, ale více se zaměřujeme pouze na výsledek samotný, bez hlubšího pochopení toho, čím procházíme. Tímto přístupem se snažíme dát „času“, veličině jako takové, tvar. Je celkem jednoduché pochopit proč. Na závěr každého snažení, které vyžaduje vynaložení úsilí, chceme mít, vidět na konci jakýsi, pokud možno, hmatatelný výsledek. Takto můžeme dát času tvar skrze naše skutky. Existují naopak disciplíny, zejména vědecké, kde hrají nezměrnou roli desetiny, ba setiny sekundy. Například lékaři musejí vědět velmi přesně, jak dlouho může zůstat mozek bez přísunu kyslíku, aby nedošlo k jeho poškození, atd.

Vrátím se k otázce: „Za jak dlouho se naučím Bujinkan?“ Má odpověď zněla: „Nevím“. Upřímně řečeno, nevěděl jsem jak lépe odpovědět. Toto mě přimělo zamyslet se nad tím, jak vnímám čas, všem bytostem na planetě vyměřen formou života. Hlavně při studiu Budó. Právě tím, že se snažím naučit něco za nějaký čas, sám si určuji limit, hranice. Tomu také pak odpovídá výsledek a vše kolem. Jak v dobrém, tak zlém.

Když vzpomínám na tréninky u Sóke Hatsumiho a nejstarších Shihanů v Japonsku, vždy si říkám, že není možné brát tato sdělení a informace, získané skrze studium, na lehkou váhu. Sóke často na trénincích připomínal, abychom při tréninku nespěchali, že to, co je důležité, zůstane uvnitř a časem vyplyne na povrch a přirozeně se stane součástí našeho taijutsu. Spěch je nejkratší cesta k tomu, abych zapomněl, proč jsem začal studovat. Toto Budó, které je možno studovat, přežilo staletí a bylo předáváno generacemi mistrů, dědici škol, až do dnešních dnů. Je to dědictví, dar z dob minulých, dědictví válečníků, zkušenost, v bitvách zaplacena životy.

Často si nový adept povzdechne, že je toto učení zdlouhavé, těžké, zdá se mu, že tomu nerozumí, někomu se zdá neúčinné atd. Zde je na místě říci, že je bláhové chtít obsáhnout vědění, které vzniklo „kdysi“ a po mnoho generací bylo prověřováno jak skutečnými válkami, tak i dobou míru, během jednoho lidského života. Každý sám hledá způsob, jak porozumět.

Dnes se domnívám, že právě proto je třeba zdokonalovat se v tom, jak čas „nevnímat“, abychom mohli svobodně a bez omezení trénovat. A nezáleží na tom, zda mám na to jen minutu, nebo mnoho let. Vlastně jsou okamžiky, kdy čas vůbec nepotřebuji znát. Nerozdělovat čas na život běžný a čas tréninku. V podstatě nezáleží na tom, kolik máme na studium času, ale jak trénujeme, s jakou otevřeností, trpělivostí, s jakým zápalem, protože nevíme, jak dlouho budeme žít. Tedy určit si, čeho chci v životě dosáhnout, je v tomto směru velmi pošetilé. Vše má svůj čas a své místo. O tento přístup můžeme usilovat celý život.

 

Honza Kašpar

ˆ nahoru
K tomutu příspěvku není možné přidávat Vaše komentáře.